ZaKáZaNé OvOcE ChTnÁ nEjVíCe......=o*
Red Bull vám dává křídla zato Vodka vás vožere a potom nechá ležet na zemi...=D

Strašidelné příběhy☼

Strašidelné vyvolávání

24. srpna 2010 v 19:32 | Peťka
Jednou jsme byli s kámoškou sami doma , protože rodiče odešli na ples. Rozhodly jsme se teda , že zkusíme vyvolat ducha . Ani jedna z nás na to nevěřila, ale řekli jsme si co když je na tom něco pravdy. Tak jsme začaly. Dohodli jsme se , že vyvoláme jednoho kluka od nás z ulice , který zemřel v roce 1998. Jeho otec ho ubil k smrti. Po chvíli se kamarádka zeptala: jestli si tu s námi dej nám znamení . A najednou spadla váza.Strašně jsme se bály a rychle ho odvolali.Pak jsme si šli lehnout.Když jsem se probudila octla sem se v nemocnici.Byla jsem měsíc v komatu.Prý nás někdo chtěl zabít a v tu chvíli jsem si vzpoměla na toho kluka a na vázu.Po návratu domů jsme se dozvěděla že moje nejlepší kamarádka to nepřežila...

Děvče a Chlapec

24. března 2010 v 17:19 | Peťka
Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".
Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.
Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.
Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.
,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."
Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.
Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.
Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.
Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.
Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".
Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.
Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.
Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.
A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."
S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!
Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.
Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.
Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Pár vteřin

2. května 2009 v 14:16 | Peťka
Spatřila ho. Konečně ho zase uviděla. Znova se mohla kochat jeho krásou, kterou tolik milovala. "Ani se na mě nepodívá. Nestojím mu za jediný pohled" pomyslela si Karol. Jak bych mohla ještě upoutat jeho ozornost?
Včera se nakonec odhodlala a pokusila se s ním promluvit. "Nevěnoval mi pozornost, jediné s čím se obtěžoval byl zpáteční pozdrav a i to mu trvalo notnou chvíli. Co by se obtěžoval s takovou jako jsem já?" Honilo se jií hlavou při vzpomínce na včerejšek. Byla krásná, jen si to nedokázala uvědomit. Skrývala svou krásnou postavu pod černé, vytahané oblečení, které jí sice slušelo, ale přeci jen... Měla husté, hnědé vlasy obepínající oválný, milý obličej, na kterém byly nejvýraznější zelené oči, které se jí rozzářily pokaždé když ho zahlédla. Milovala ho, věděla to od první chvíle. Vždy když ho potkala rozbušilo se jí srdce takovou rychlostí, že si občas myslela, že to musí slyšet. "Oh Marku, Marku co mám dělat, aby sis mě všiml?"
Večer šla do jeho oblíbeného baru. Chodila tam každý večer. Jako vždycky si sedla do zadu, aby si ji nevšiml. Bylo kolem 11, když vešel dovnitř. Poprvé nebyl sám. Měl s sebou jednu dívku. Byla velmi hezká. Karol se sevřelo srdce. Chvíli sledovala jak usedají ke stolu a jak si objednávají pití. Pak to už nevydržela a vyběhla ven. Namohla dýchat. Byla v šoku. Už ho sleduje 3 měsíce, ale poprvé ho vidí s nějakou holkou. Mylela že nikoho nemá. Mýlila se! To pomyšlení nemohla snést! Začala utíkat, šla rovnou domů. Rychle odemkla. Pořád jí běželo hlavou: Má holku, ta se ho může dotýkat, hladit jeho vlasy, laskat jeho holá záda a vychutnávat si jeho polibky. Pořád viděla jeho tvář smějící se na ženu, kterou nadevše záviděla. Vešla do koupelny. Podívala se do obrovského zrcadla. Připadala si strašně. Znechuceně se odvrátila od svého obrazu. Ze spoda šuplíku vyndala tátovu žiletku. Otáčela ji v ruce. Už se rozhodla, bez něj nemohla žít. Přiložila si žiletku k zápěstí.... "NE!!!!!" Ozval se jí tak milovaný hlas. "Marku, si to ty? Co tady prosímtě děláš?" Notnou chvíli neodpovídal, jako by hledal ta zprávná slova. "Totiž, víš, viděl jsem jak vybíháš z hospody a řek jsem si: Konečně, teď jí to musíš říct, už jí konečně musíš oslovit, jako ona včera tebe." Karol šokovaně koukala do jeho krásné tváře. "Cože? A kdopak je ta krásná dívka co s tebou dnes byla v baru?" "To je má sestra, neviděj jsem jí 2 roky, dneska ráno totiž přijela z Kanady. To ona mi dodala odvahu." Nevěřila vlastním uším. "děláš si srandu? Tomu se přeci nedá věřit. Proč si mi včera ani neodpověvěl? Snažím se na sebe upoutat pozornost už 3 měsíce a ani ti nestojím za pohled a ty mi teď vykládáš tohle?" "Ježiši Karol, včera sem byl z tebe úplně vedle, udělal se mi v krku knedlík, vždyť víš že sem ti pomalu ani neodpověděl na pozdrav. Jestli sis nevšimla, mám tě rád už pěkně dlouho. Prostě sem se bál - jsi taková uzavřená oklnímu světu - bál jsem se jak zareaguješ a nevěděl jsem co bych udělal kdybys řekla ne." "Ach Marku já........" Nedopověděla to, protože jí slova udusil polibkem. Objala ho a žiletka jí vypadla z ruky.
STAČILO PÁR VTEŘIN A TENTO NÁSTROJ BY SE MOHL STÁT SEBEVRAŽEDNOU ZBRANÍ A PROTO, JESTLI NĚKOHO MÁTE RÁDI, ŘEKNĚTE MU TO DŘÍV, NEŽ BUDE POZDĚ, PROTOŽE TO NE VŽDY DOPADNE DOBŘE.........

Čas už nevrátíš

2. května 2009 v 14:15 | Peťka
Jdu po ulici a najednou uslyším ten tolik známí hlas: "Ahoj Deny!!" Mé uši se nemýlily. Otočím se a uvidím obličej kluka, kvůli kterému každou noc brečím a kterého tolik miluju. A....... Ahoj.....", odpovím trochu zaskočeně. Začnem se s polu bavit a nakonec skončíme na lavičce. Nechápu proč za mnou přišel...... Až do této chvíle: "No víš, proč sem vlastně tady!!! Příští týden odjíždím." Hm asi jede někam na prázdniny, pomyslím si, ale on pokračuje dál... "S mámou a bráchou se stěhujeme do Vymperka k babičce, takže se asi už nikdy neuvidíme, tak sem se chtěl rozloučit." COŽE!?!?!?!? To ne!!! To není pravda!!! Nesmí!!! Nakonec ze sebe dostanu jen: "PROČ.....?!?" .....A pak nássledovala věta, Která mi připadala, jako by mi někdo vrazil nůž di zad.....:"Mám tam holku. Víš asi jí miluju a chtěl bych s ní být častěji, proto odjíždím s mámou, jinak bych tu zůstal." Tak tohle je ta nejhorší noční můra!!! Na tohle tada nemám a nevzmůžu se na nic. "Já vím asi sem tě překvapil....." ,pokračuje, "ale kdybys jí jen viděla! Je prostě skvělá, moc si rozumíme, takovou holku sem prostě nikdy nepotkal." AUUUUUUUUUU!!!!!!! Teď si mě zasáhl tím ostrým nožem přímo do srdce. Konečně ze sebe něco vyklopím:"A......... kdy odjíždíš??" "Příští týden v pátek. Jedem vlakem v 9 hodin z nádru." Mám pocit že omdlím.... ne!!!! Je to jako bych už nežila!!! ON!!! To on zabil to poslední co ve mě bylo............ ".........je skvělá...... lepší holku neznám....." - jeho slova se mi furt dokola přehrávají v hlavě. Proč? Proč jen tak neodjel? Proč jen za mnou musel přijít a říct mi to? Copak on nechápe že tím mě zabijí? "Tak... hodně štěstí a.... mě se krásně... v pátek se ještě uvidíme..." "Cože? Ty mě přídeš doprovodit? Jsi moc hodná a tvůj kluk má velký štěstí...!!" Prosím přestaň!!! "Ano, přijdu tě doprovodit. Budu před vlakem, tak jak mě uvidíš tak vylez, ano? Pamatuj si ti..." "Jojo, jasně že budu!!! Budeš před vlakem, já tě budu stopro vyhlížet!!!" Rozloučili jsme se a šli každý jiným směrem. Dny do toho osudného pátku byly strašlivé! V hlavě mi neznělo nic jiného než jeho slova o NÍ!!!!! Jak moc jí závidím. Proč ona a ne já? Na tuhle otázku mi už asi nikdo neodpoví.... Chodila sem jako tělo bez duše, Vlastně to tak bylo... Prostě všechno co vwé mě bylo jsi TY jednou větou zabil, Teď je jen tělo a nic víc.
Konečně nastal ten den. Den, kdy tě vidím naposled. Je 8. 5. a nádraží je jediný vlak. Je to vlak, který nás oddělí navždy. A už vidím i jeho se svojí rodinou. Oni nastupují, ale on ještě zůstává venku, rozhlíží se... Ano já vím, hledá mě, ale ještě není ten správný čas. Průvodčí ho nahání do vlaku a on se se smutmům výrazem naposled podívá kolem. A já jdu dál. Rozběhnu se a po tvářích mi začnoupadat slzy. Jsou to mé poslední slzy pro něj. Už nikdy víc pro něj nebudu brečet. VIKDY VŽIVOTĚ!!! Otočím se a vidím, že vlak ještě stále stojí. "Ještě mám čas." pomyslím si. Stále běžím. Tak, už sem na místě. A teď jen čekat, ale nebudu čekat moc dlouho, protože slyším z dálky troubení vlaku. Už jede!!! Teď jen čekám až přyjede ke mě. Už je celkem blízko. V kapse mám pro něj poslední dopis. Zdalipak si pamatuje na má poslední slova co jsem mu řekla? Vlak je stále blíž a blíž. Slyším jak duní koleje... KONEC se blíží... TEĎ!!! Vykročím levou nohou a jdu si stoupnout na koleje. Řidič vlaku si mě všimne pozdě na to, aby vlak ubrzdil. A já ucítím náraz. je to velká bolest, ale ta co byla v mém srdci byla větší, pak už necítím nic. Má duše pomalu odchází z těla, ale jako by se jí nechtělo. Pořád jsem na živu. Za chvíli mě donesli na nádraží, kam pak pro mě dorazí sanitka. Vlak mě příliš nezdeformoval a není na mě nepříjenmý pohled, jinak by mě asi nenesli mezi lidi....., ale co to!!! ON sedí na nádraží a smutně hledí před sebe. Proč není ve vlaku? Nemohl se tak rychle vrátit a navíc, vlak nesměl nikdo opustit, tak proč sedí tady? A pak se podívá směrem kde ležím já. Když si mě všimne ihned vyskočí a přiběhne směrem ke mě. Svalí se nke mě na zem a začne mě objímat. Všude je spusta krve. Ještě pořád cítím jeho dotek a slzy, které se mu objevily na tváři. "PROČ, proč si to udělala?" "...Protože tě miluju...", ale to on už neuslyší... V dálce slyším houkat sanitku... "Deny proč jsi mě opustila? Já tu zůstal kvůli tobě!!! Neodjel sem, protože jsem si uvědomil, že tebe miluju víc než ji! Čekal jsem tu na tebe, abych ti to mohl říct a my by jsme byli s polu!! Deny, nesmíš mě opustit!! PROSÍM!!!" Ne, to není možné!!! On nechtěl odjet? Zůstal tu, aby jsme mohli být spolu!!! On mě miluje!!! Ale už ho ani neslyším... NE!!! Já už nechci zemří, ne teď!!! Ale je pozdě, má duše už jde pomalu pryč z těla. Vidím ho jak mě stále objímá, ale já už tam nejsem. Proč jsem nezemřela hned po nárazu? Proč sem musela ještě žít a vyslechnout si to? Sanitka už přijela, ale je už příliš pozdě. On jede se mnou a já nás pořád sleduju. Pak si konečně všimne dopisu co mi trčí z kapsy. Na obálce je napsáno jeho jméno. Vidím jak se mu třepuo ruce a jak se mu z očí valí další slzy. Pomalu ho otevře a čte:
"Nikdy jsem nemilovala nikoho tak jako tebe. Byla jsem kvůli tobě strašně nešťastná a trápila jsem se moc!! Ale většá bolest pro mě byla, když si mi přijel říct, že se stěhuješ za svojí láskou. Vlastně mrtvá jsem byla už v tu chvíli, co jsi mi to řekl. Asi sis to neuvědomoval, ale pro mě to bylo to nejhorší. Pamatuješ si ještě na má poslední slova? Ano, už v tu chvíli jsem věděla co udělám. Prostě bych nemohla žít s vědomím, že už tě nikdy neuvidím a že miluješ někoho jiného. Buď šťastný a vzpomínej na mě v dobrém. MILUJI TĚ"
Položil dopis, podíval se na mě a opět mu vytryskly slzy. "Ale vždyť já tě taky mijuju!! A stašně moc lituju toho, že jsem ti to neřekl dřív, ale prostě jsem si to neuvědomil, až teď!! To já můžu za tvou smrt!!" Náhle mu vybavilo "vzpomínáš na má poslední slova? ... ano přijdu tě vyprovodit, budu před vlakem...." On ví žeš už nejsem ve svém těle, a tak kdyz mu to v sanitce oznámí, ihnd chce jít pryč. Vystoupí a běží a běží... na místo, kde jsme se viděli naposled. Proklíná ten den kdy se za mnou rozhodl přijet! Proklíná všechno co mi řekl a prosí Boha ať vrátí čas!! Nic by se nestalo!! Jenže on si uvědomí, že je příliš pozdě a čas už nikdy nevrátíš

Duch na gauči

2. května 2009 v 13:46 | Peťka
Jednou jsem byla sama doma a dívala jsem se na televizi.Jeden záběr tam byl tak tmavý, že jsem se dokonale viděla v odraze, jak sedím na gauči. Jenomže vedle mě seděl ještě někdo. Byla to starší žena, měla brýle a kudrnaté vlasy.Viděla jsem ji jen pár vteřin, ale když jsem se podívala vedle sebe, nikdo tam nebyl. Dostala jsem strach, a tak jsem radši televizi vypnula a utekla. Zanedlouho jsme si s taťkou prohlížela staré fotografie. Jedna byla obzvláště stará a byla
na ní ona žena, kterou jsem viděla vedle sebe na gauči.Zeptala jsem se na ni taťky a on mi řekl, že ta žena spolu se svou dcerou bydlela kdysi v domě na našem pozemku. Jenomže ten se zbořil a na tom místě se potom postavil náš dům. Jenže jsou už obě hezky dlouho po smrti.

Duch mi zachránil život?

2. května 2009 v 13:11 | Peťka
Když jsem byla v osmičce, stavily jsme se jednou s kámoškou přes oběd u nás doma a já jsem na
stole našla naši strou rodinnou věšteckou tabulku.Je to takový kruh a na jeho kraji jsou písmena.
Uprostřed je připevněná střelka, které se dotýkají všichni, kdo chtějí vyvolávat duchy. Ona se otáčí a ukazuje jednotlivá písmena. Tak jsem Irenu přemluvila,že si chvíli zavěštíme. Skoro okamžitě se mám povedlo přivolat ducha německého vojáka ze druhé světové války. Půl hodiny jsme se ho ptaly na různé blbiny a on ochotně odpovídal. Potom už jsme ale měly nejvyšší čas vrátit se do školy na odpolední vyučování, tak jsme se chtěly rozloučit, ale střelka
ukázala N-E. Když jsem se ptala, proč nemáme odcházet,ukázala S-M-R-T. Irena začala vyšilovat, ať toho okamžitě necháme,jenže já jsem byla zvědavá, kdo má zemřít T-Y, odpověděla střelka. Zeptala jsem se jak a dozvěděla se S-R-A-Z-I-T--A-U-T-E-M. Tak jsme slíbily, že budeme opatrné a střelka se stočila ke slovu KONEC. Na cestě do školy jsme samozřejmě probíraly to podivné varování a když jsme přecházely přes silnici, najedou se přiřítilo auto a jelo přímo na Irču.
Na poslední chvíli jsem ji strhla zpět na chodník.Ten duch nám asi zachránil život, ale do té doby
už jsem na tu tabulku nikdy nesáhla!

Bílá paní

2. května 2009 v 12:58 | Peťka
S kámoškou Denčou jsme vyvolávaly ve sklepě Bílou paní. Ze začátku se vůbec nic nedělo, a tak jsme si jen tak povídaly, jaké by to bylo, kdyby se nám to opravdu podařilo. Potom na nás zavolala mamka, že už je pozdě, abychom šly domů. A pak se to stalo! Kolem půlnoci jsem se probudila a šla na záchod. V tom okamžiku jsem na chodbě uviděla bílý obrys ženy! Okamžitě jsem zpanikařila a utíkala do svého pokojíčku, kde jsem se v posteli schovala pod peřinou. Po chvíli ten přelud odkryl peřinu a poškrábal mě na obličeji!

Střelnice

1. května 2009 v 15:30 | Peťka
Jednoho letního večera jsme s kamarádkou Bárou stanovaly. Byl úplněk. Řekly jsme si, že si uděláme bojovku. Tak jsme šly do střelnice. Přesně před 30 lety se tam stala vražda. Říká se, že se tam jeden pán zbláznil a v amoku zastřelil všechny lidi, co tam byli, včetně sebe. Od té doby nebyla střelnice provozu. Vždycky byla uzamčená a my lezly oknem. Ten den však byla odemčená. Vešly jsme dovnitř, rozsvítily jsme a šly do vedlejší místnosti. Najednou se ozvala rána. Začalo pršet. Začaly se ozývat strašidelné zvuky. Zjevilo se tam 10 lidí. Došlo nám, že ten pán zabil skutečně 10 lidí, včetně sebe. Všechno do sebe zapadalo přesně tak, jak mi vyprávěl děda. Ty osoby se k nám přibližovaly, byly blíž a blíž. Obě jsme se klepaly strachy. Plížily jsme se ke dveřím, ale byly zamčené. Jedna z těch osob vytáhla zbraň, kterou se střílelo, namířila na nás a vyšla rána. V tu chvíli vše zmizelo, rozsvítilo se a přestalo pršet. Doma jsme to řekly jen dědovi. Věděl přesně, co se stalo, protože nám k tomu řekl: "Jen jediný člověk to přežil a to jsem já!"

Strašlivá předpověď

1. května 2009 v 15:26 | Peťka
Paní Marie seděla na gauči ve svém rozlehlém bytě a zamyšleně hleděla před sebe. Najednou někdo zaklepal na dveře. Mrkla a hodiny: bylo už po desáté večer - kdo by tak pozdě mohl jít na návštěvu? Asi to bude ta střelená sousedka, zřejmě si ve zmatku opět zabouchla dveře. Stává se jí to tak často, že u paní Marie nechala dokonce náhradní klíč od svého bytu. Když paní Marie otevřela, stála ale přede dveřmi tajemná žena. Pohlédla paní Marii hluboce do očí a hrůzou ustoupila o krok vzad. Paní Marii její chování udivilo a zeptala se, co si madam přeje. Neznámá jako v transu odpověděla: "Brzy vám odejde někdo blízký!" Paní Marie v šoku přibouchla dveře. O týden později měl její syn nehodu na motorce, a v důsledku četných poranění zemřel…

Prokletý kravín

1. května 2009 v 15:23 | Peťka
Já a moje kámoška Martina už dlouho pronásledujeme někoho nebo něco, co se schovává v kravíně naší vesnice. 13. 1. 2007 jsme se tam šly podívat a co se nestalo! Uviděly jsme děsivě nahnutý sloup, ve kterém bylo elektrické vedení. Strašně jsme se lekly a přeběhly do stodoly, ve které je velice staré seno. Hned jak jsme tam přiběhly, uviděly jsme na seně postavu! Měla velké červené oči a z pusy jí tekla krev! Lekly jsme se tak, že jsme běžely na to seno. Postava tam nebyla, ale byl tam dopis a oblečení. V dopise stálo: "Nesnáším vetřelce, a proto nelezte tam, kde se bojíte!" Dopis jsme měly v ruce a v tom zafoukal vítr a dopis se najednou sám od sebe roztrhal! Uslyšely jsme řev a prchaly pryč. Babičky nám řekly, že před 50 lety se tohle také stalo. Jednoho dne nějaký pán postavil tento kravín a jelikož v něm nikdo nechtěl pracovat, tak ho to rozzuřilo natolik, že na něj svolal tuto kletbu. Teď se kravínu raději vyhýbáme.

Tajemné náramky

26. dubna 2009 v 12:29 | Peťka
V mém blízkém okolí bydlí dvě holky. Petra (16) a Kristýna (16). Jsou to nejlepší kamarádky snad už od útlého dětství. A možná i proto se mnohokrát stanem že se na něčem shodnou. Třeba jedna chce něco říct a v tu chvíli to napadne i tu druhou. Kvůli těm svým shodám se rozhodly, že bude každá z nich na ruce nosit úplně stejný náramek. Je modrý s průhlednými bublinkami a z umělé hmoty. Všechno to začalo jednoho pochmurného dne. Kristýna jela s kamarádkou Pavlou (14) navštívit svojí spolužačku, která od nás bydlí 3 kilometry. Petra byla doma, a tak jsem k ní zašla. Seděly jsme na botníku a povídaly jsme si. Přitom si hrála se svým náramkem. Najednou jí ovšem nechtěně vyklouzl a spadl až o patro níž pod schodiště. Hned se vylekala a ihned pro něj běžela. Když ho našla pod botníkem s hnědobílou pruhovanou látkou, zjistila, že je přetržený. Jen se utěšila, že to slepí lepidlem. Ve stejnou dobu seděla Kristýna u spolužačky, měla na sobě hnědobílý pruhovaný svetřík a svého náramku se ani nedotkla. Když tu najednou, zničehonic, jí prasknul. Po chvilce ujistila, že se dá slepit lepidlem. Později, když se vrátila s Pavlou domů a zjistily jsme, že obě dvě části příběhu se odehrály ve stejnou dobu, přesně za deset minut půl šesté, byly jsme s Petrou šokovány. Dříve jsme si myslely, že když se něco takového stane, je to tím, jak se moc dobře znají. Ale jak může prasknout náramek bez jakékoli viditelné síly? To je mi záhada!!!

Hlasité radio

26. dubna 2009 v 12:25 | Peťka
Když jsem před nedávnem navštívila svou kamarádku Romanu, směla jsem u ní zůstat přes noc. Ona měla ještě starou palandu, kterou pro ni postavil její tatínek. Protože Romana spala nahoře, já jsem si lehla dolů. Povídaly jsme si dlouho do noci a poslouchaly jsme při tom v rádiu její oblíbený pořad, ve kterém hrají především okolo půlnoci tu nejlepší hudbu. Potom jsme nějak usnuly a zapomněly jsme rádio vypnout. Najednou jsem byla probuzena hrozným zvukem. Hudba z rádia hrála tak hlasitě, že mě to skoro zvedalo z polštáře. Naštvaně jsme se zvedla a vytáhla jsem rádio ze zásuvky. V momentě, kdy jsem se zase chtěla vrátit do postele, praskla vrchní postel a spadla na tu spodní. Romaně se přitom nic nestalo, ale já kdybych se včas nezvedla z postele, tak jsem to mohla ošklivě odnést.

Nehoda

26. dubna 2009 v 12:19 | Peťka
Po autonehodě, kterou jsem zažila jako šestiletá, mi na obličeji zůstala ošklivá jizva.Když jsem před nedávnem o půlnoci šla vyvenčit našeho pejska, uviděla jsem na lavičce u břehu řeky ženu.Přátelsky mi pokynula, abych si sedla vedle ní.Viděla jsem, že je překrásná.Obě dvě jsme mlčky pozorovaly hladinu.Najednou její ruka se dotkla mojí jizvy.Ikdyž mi to bylo trapné, nikdy jsem se tak dobře necítila.Po chvíli jsem se s ní rozloučila a šla domů.Ve svém pokoji - jsem se náhodou podívala do zrcadla.Moje jizva zmizela!Rozhodla jsem se, že znovu poběžím k řece.Ta žena stále seděla na lavičce, ale přes obličej měla černý šátek.Když jsem k ní přišla, opatrně jsem zvedla šátek a podívala jsem se jí do obličeje.Najednou jsem na jejím čele poznala svou jizvu.Ta žena se na mě usmála a řekla:Buď šťastná...

Chata...

26. dubna 2009 v 12:16 | Peťka
Chata
byla jsem s kámoškou na chatě u mojí babičky. Jednou večer pozvali babičku na oslavu nějakých narozenin a já s anetou sme zůstali samy doma.Asi do 10 jsme si povídaly, koumali telku a časáky.Přesně v 10:10 začalo hřmít a v chatě zhasla všechna světla.Vzala jsem tedy baterku a šla se podívat do sklepa na pojistky , ale dveře od sklepa se zabouchly!Myslela jsem že si ze mě Aneta dělá srandu , ale když sem jí po chvíly slyšela ječet začala jsem bušit na dveře a řvát . Když ztichla tak se dveře otevřely a já viděla Anetu jak se krčí desi v koutě a kouká kamsi za mě. Měla vyděšený obličej a celá se klepala.Uviděla jsem u dveřích vyrytá slova-ZEMŘETE!!!Hrozně jsme se bály ale přesto jsme si šli lehnozt.Když jsme se tam šli podívat ráno slova na dveřích už tam nebyla.

Strašidelné vyvolávání...

26. dubna 2009 v 12:14 | Peťka
Strašidelné vyvolávání.
Jednou jsme byli s kámoškou sami doma , protože rodiče odešli na ples. Rozhodly jsme se teda , že zkusíme vyvolat ducha . A¨ni jedna z nás na to nevěřila, ale řekli jsme si co když je na tom něco pravdy. Ta¨k jsme začaly. Dohodli jsme se , že vyvoláme jednoho kluka od nás z ulice , který zemřel v roce 1998. Jeho otec ho ubil k smrti. Po chvíli se kamarádka zeptala: jestli si tu s námi dej nám znamení . A najednou spadla váza.Strašně jsme se bály a rychle ho odvolali.Pak jsme si šli lehnout.Když jsem se probudila octla sem se v nemocnicy.Byla jsem měsíc v komatu.Prý nás někdo chtěl zabít a v tu chvíli jsem si vzpoměla na toho kluka a na vázu.Po návratu domů jsme ho s kámoškou raději ještě jednou odvolali.

Záhada mrtvých těl...

18. dubna 2009 v 14:44 | Peťka
Ve starém parku se každý den procházela mladá dívka jménem Ann, bydlela jen s matkou protože otec umřel. Však Ann se nikdy nedozvěděla proč....v parku Byl pro ní odpočinek, odvázání od světa a nikde jinde se necítila tak volná bylo to protože tam na to místě, umřel její otec, matka tvrdila že za války, ale to nebyla pravda, bohužel dívka žila v tomto domnění, vlastně nikdo nevěděl proč otec zemřel, bylo to prý v noci, v chladné tmavé noci, policisté to neřešili a tak říkali že byl potrhán zvěří..., ale jen matka věděla proč, věděla že v té době měli finanční problémy a proto se nechával jaksi uplácet...ale tak že dělal ilegalní obchody, ale jednou se otec už dál nechtěl takhle zahambovat a chtěl mu to říct právě v tu noc kdy umřel...kdo ví jak to vlasně bylo?.....
Jednoho dne se dívka dozvěděla, že v tomto parku umřel bezdomovec. Věděla, že jich tam je dost a že by měli být někde jinde než v tom krásném parčíku. V tu noc se dívka probudila, tedy možná se neprobudila, ale prostě vstala z postele a zadívala se z okna na park , který byl skoro před jejich domem.
Přitiskla ruce na sklo oken a cítila, že něco , něco vnitřního, nějaký pocit jí tam táhne... bez jakéhokoli oblečení šla stejným tempem ze schodů otevřela dveře a byla venku... nevěděla kolik bylo hodin, ale ta noc.... ta noc.... byla chladná, a temná, ta noc jí něco připomínala ... připomínala jí noc kterou už někdy cítila...její nohy se zabořovali do měkkého trávníku, do měkkého svěžího trávníku , který byl plný rosy, plný vlhkosti.
Už se blížila k cestě , už se blížila k prvnímu stromu v aleji , už se o něj chtěla opřít... Najednou zafoukal chladný vítr, který pročesal její vlasy, ale ne něžně, byl to silný vichr a s jeho příchodem zmizelo všechno co tam bylo a objevila se plochá krajiny zasypaná černým listím... vše bylo černé... nebe, mraky, ... Ale hlavně všude bylo spoustu těl, nevěděla jestli se jí to zadá , viděla spoustu těl, mrtvých těl... jako 1.ho uviděla toho bezdomovce, a... a.... potom svého psa, o kterém se domnívala že ho přejelo auto.
Procházela a dívala se ... viděla spoustu lidí, které znala ale už nebyli v tomto světě potom jí došlo , že tyhle lidi jsou lidi, kteří zemřeli, vlastně ne jen to, ale lidé kteří zemřeli TADY v tomhle parku... Až najednou uviděla .... uviděla svého otce, který byl oblečený v civilu... civil.... proto, proto jak mohl umřít za války, když tam bojoval?! Matka jí lhala!!! sesipala se na zem a obejmula otce... v tom si všimla zvláštních krvavých skvrn na čele... byly to zvláštní skvrny... byly to 2 dírky asi 3 centimetry od sebe přesně uprostřed čela, podívala se na mrtvoly okolo sebe a tyhle krvavé dírky měl každý... došlo jí že všichni tady měli stejného zabijáka........ !!!
Popadla jí panická hrůza, nevěděla co má dělat ani utéct nemohla, protože věděla, že se asi ocitla v minulosti! Nevěděla jestli to je sen, nevěděla jestli se probudí.... napadlo jí že to sen nebude, protože všechno jí připadalo tak ... tak... živé a vše cítila tak živě, zkusila se štípnout do prstu.... ano cítila jak jí nehet stlačuje kůži a jak jí místo zčervenalo. I tak se pokusila utéct, ale nemohla se vyznat kde je protože místo jejich domu stál neopravený, trochu rozbořený dům... v okně... panebože v okně stála matka nesoucí dítě... a to díítě byla ONA! Všechno se jí zdálo divné a přemýšlela jak se dostat zpátky... jak se dostat zpátky Z MINULOSTI!!! ...Vešla do domu a zavolala na matku... Matka jakoby nevěděla, že tu dívka je... vlastně ona to nevěděla, dívka šla po schodech, tam kde v ,,současnosti" měla svůj pokoj, svou postel..., ale tam žádná postel nebyla! Nebyl tam její pokoj... procházela místnostmi, až v jedné se sklátila na zem a usnula . . . . když se probudila seděla na zemi v koupelně... na všechno si vzpomínala až moc dobře! vzpomínala si na tu noc, kdy se toulala po parku, na noc, kdy uviděla spoustu mrtvol, na noc kdy usnula v nějakém pokoji! ...V nějakém pokoji?! ... co to bylo za pokoj? Ano byla v minulosti a ten pokoj , kde usnula byl současná koupelna.... podívala se na hodinky a bylo přesně 7 hodin to je čas, kdy se normálně probouzí, proto se šla normálně umýt a najíst.... v kuchyni už byla matka a ptala se jí jak se jí spalo.... Ann jí vůbec nevnímala, protože stále myslela na tu noc... Ve škole to šla říct své nejlepší kamarádce Hillary ... ta jí vždy věřila i tentokrát se nad tím zamyslela a zkoušeli nad tím obě přemýšlet... : ,, Takže jsi byla v minulosti a dostala ses zpátky, že jsi usnula??? " zeptala se Hill... Ann se na ní rozpačitě podívala: ,, No myslíš že to vim? Já jsem z toho sama jelen... nejvíc si vzpomínám na tátu a ty jeho krvavé skvrny..." povídá zamyšleně. Hill se jí po chvilce zeptá: ,, Hele nechtěla bys jít dneska spát k nám? Naši nebudou doma a taky bydlíme kousek od parku. Kdy ses asi tak probudila?" , ,,, Mnoooo, tak to teda nevim, řekla bych že o půlnoci" odvětí Ann . Hillary : ,, Takže ujednáno... nic si neber ještě se domluvíme! " ,,OK..."
Po škole šli rovnou k Hillary a nemohli se dočkat večera co nastane... Když už byla půlnoc tak měsíc svítil, tak chladně, že běhal mráz po zádech, tedy né, že by jim byla zima, ale obrazně... Ann se zase přitiskla ke sklu a řekla ,, Myslím, že bychom měli jít"
Vyšli z domu tak potichu jako Ann předešlou noc... Přiblížily se k parku a ucítily chladný, ponurý vítr (Ann cítila přesně to co minulou noc... věděla že nastane stejný okamžik co minule... tak to začalo... chladný vítr ) A začalo padat zase to černé listí... Objevila se před nimi černá krajina, ale v dálce bylo světlo..., jemné, ale přesto z něj vyzařovalo něco, co obě dívky potěšilo..., vyzařovalo vnitřní teplo, které opravdu hřálo u srdce... Hillary potichu řekla: ,, Myslíš že máme jít za tím světlem? " Ann odvětila: ,, Jo je to jasné..." ... Opět procházeli okolo mrtvých těl a ty krvavé dírky..., tečky (nebo jak se to dá popsat) vypadali jako něčí znak..., znak zabijáka - proběhlo hlavou Ann a tyto 2 slova se dostali z jejího krku, až do jejích úst... potom se rozlehla ve vzduchu... takže to uslyšela i Hillary a hned se ptala: ,,Z-z-znak zabijáka.....??? Co to.... " , do řeči jí však skočila Ann: ,, Jooo podívej na ty 2 krvavé tečky u každé mrtvoly na hlavě!!! jo je to znak zabijáka!!! .." Hill se ustrašeně podívala na Ann a řekla: ,, a-a nebo to bylo nějaké zvíře... vypadá to jako... jako nějaký zuby...!!!!" Podívala se ještě jednoou na Ann , ale ta nic neříkala... jenom se zamyšleně koukala... potom z ní nakonec něco vylezlo: ,, Mnoo tak ... to je taky možný, ale teď bysme měli jít za tim světlem...!!! " šli... až se jim zdálo, že musí být v tom světle.., ale stále šli dál, až teď je osvětlilo světlo natolik, že si museli zakrýt oči rukama .. potom už neslyšely ani necítily nic... ale až po chvíli zjistily že jsou doma u Hillary a tomu se opravdu divily (kdo by se nedivil ) Ale všechno si pamatovaly... Dohodly se, že se budou snažit hledat něco o zvířatech.. jedovatých a hlavně se dívat na jejich zuby nebo spíš, otisky když kousnou... Jednou Hill prohlížela nějaký web a tam narazila na nějaké povídání o zhoubných pavoucích..., ale ty že skoru vyhynuli a je jich jen pár v několika soukromích chovech.. Hned se podívala jak vypadá tohle kousnutí od tohoto pavouka.... A uviděla přesně to co jí utkvělo v paměti za včerejší noci.. Potom si přečetla komentář pod tím obrázkem a toho se lekla - ,,Pavouci si pro kousnutí vybírají místa na hlavě, hlavně v oblasti spánků, je to nejjedovatější pavouk , i zvíře na celé planetě, protože jeho jed je tak silný a zároveň vzácný, protože na usmrcení člověka stačí jen 0,000000000000000001 ml tohoto jedu..." Tohle hned vytiskla a spěchala domů k Ann
U Ann o tom pořádně diskutovali .. přečetli si všechny vlastníky chovů těchto pavouků a když si Ann přečetla Aaron Roberts něco se jí zarylo do srdce.. tohle jméno určitě znala!!! řekla to Hill a po celou dobu 2 dnů strávili nad hledáním informací okolo tohoto tajemného případu...
Po dvouch dnech: Ann a Hill sedí na okresku městské policie a vysvětlují policii co vypátraly.. byly si jisté že vrah těch všech lidí co viděly byl Aaron Roberts (tedy ty pavouci, ale A.R. je vypouštěl) policie přiznala, že těch krvavých skvrn si všimla a že na to nemohli vůbec přijít.. poděkovali jim a informace si ověřovali, ale šechny byly pravdivé a nakonec skončil A.Roberts ve vězení... holky za to byly rády a ještě víc z toho že to vlastně byla tak trochu jejich příčina...

SmUtNýÝý...=´(

15. března 2009 v 18:23 | Peťka
Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h

D: Spomal, nebo sletím!
CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!
D: Spomal prosím, já se bojím.
CH: Ne, je to zábava!
D: To teda není , prosím spomal!
Ch: Fajn, tak jo, když mi řekneš že mě miluješ.
D: Miluju tě, spomal už...
CH: Teď mě prosím obejmi, jako by to bylo naposled.
Dívka ho obejme....
D: Spomalíš už konečně?!
CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? Překáží mi...

Druhý den v novinách
Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden přežil.
Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistilt, že mu vypověděli brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít...

Vyvolávání živého člověka

1. listopadu 2008 v 19:22 | Peťka
Soňa, 11:
Jednou jsme se z kamarádkama domluvily že budeme vyvolávat duchy. Nic hrozivého se neďelo a tak jsme si řekly že zkusíme vyvolávat samy sebe.
První na řadě jsem byla já. Lehla jsem si vklidu na postel a holky začaly. Usnula jsem do tvrdého spánku a pak jsem jenom cítila jak se mnou něco škube... Ale pak mě už hned holky odvolaly... Probudila jsem se na zemi daleko od postele a na břiše jsem měla škrábanec! Potom jsem byla malátná a chtělo se mi spát... Zeptala jsem se holek co se mnou bylo a ony řekly že jsem chvilku ležela nehybně na posteli a potom jsem z ní spadla a začala sebou trhat a pak mě radši hned odvolali... Mě bylo fakt blbě ale ještě to chtěla vyzkoušet Sabča já jsem jí přemlouvala ale ona pořád chtěla... Dopadlo to s ní stejně jako se mnou a v noci se mě i Sabče zdály divný sny: ráno jsme byly vyděšený a na ten sen jsme si nemohli vzpomenout!! Jediná Elvíra byla v pohodě... NIKDY NEVYVOLÁVEJTE NIKOHO ŽIVÝHO!!!

Zrcadlo

9. října 2008 v 18:27 | Peťka
Jednou večer jsem neměla co dělat a tak jsem si zkoušela oblečení na druhý den. Když jsem stála před zrcadlem a prohlížela jsem se, najednou jsem ve svém odrazu uviděla, jak mi stéká po rameni krev.
Když jsem se ale na to rameno podívala, nic tam nebylo. Ani šrám, ani kapička krve. Nenechala jsem se zaskočit a zkoušela si oblečení dál. Když jsem se ale zase podívala do zrcadla, viděla jsem, že u mé postele stojí nějaká postava a v ruce drží nůž! Myslela jsem si, že se mi to zase jenom zdá a tak jsem se v klidu otočila. V tom se otočil klíč ve dveřích, zavřelo se okno a zhasla lampa .Už jsem nebyla klidná, spíš naopak. Šíleně jsem se bála a v tom se na zrcadle objevila krev! Bylo jí čím dál tím víc, až byla i na koberci. Chtěla jsem běžet za mámou, ale dveře nešly otevřít! Teprve pak mi došlo, že ta postava tam stále stojí! Pak začala odříkávat takovou divnou řeč, které nebylo vůbec rozumět! Snažila jsem se uklidnit, ale v tom mě něco praštilo do zad a já jsem omdlela. Když jsem se ráno probudila, tak bylo okno otevřené, lampa svítila, dveře byly odemčené a zrcadlo krásně čisté. Ani památka po tom zvláštním večeru. Jenom byla vedle mě jedna kapka krve. Zjistila jsem, že mi vytekla ze šrámu na rameni. Ten šrám byl na úplně stejným místě, kde jsem ho viděla v zrcadle. Podívala jsem se znovu do zrcadla a zase jsem tam na okamžik zahlédla onu postavu! Byla zohavená a smála se. Potom zmizela a já jí už nikdy neviděla. Na rameni mám ale šrám dodnes!

Anděl strážný☼

9. října 2008 v 18:02 | Peťka
Jednou večer nemohla usnout. Jako kdyby měla pocit, že na něco důležitého zapomněla. Vnitřní hlas ji neustále nutil k tomu, aby se posadila. Posadila se na posteli... a v tom se to stalo...!
Nad hlavou postele zavěšený obraz se zřítil přímo na polštář na místo, kde ještě skoro před vteřinou spočívala její hlava. Otlačené místo v polštáři od rohu obrazu označovalo místo, kde by pravděpodobně byl zasažen její spánek.
Najednou nevíte, co si máte myslet. Oddechnete si a řeknete si, jaké jste měli štěstí...? Anebo, jste-li vnímavější a umíte naslouchat, pocítíte silnou touhu se rozhlédnout, abyste spatřili Toho, jež nad vámi drží ochrannou ruku...??
Víte, že tam stojí, ale nakonec se neohlédnete. Zvítězí obava. Co kdyby tam nikdo nestál
 
 

Reklama